WALKING AROUND

Původně jsem chtěla psát o včerejším outfitu, ale nakonec outfit nechám na příště a dnešní článek udělám více povídací. Nestává se často (spíše asi nikdy), že bych tady na blogu psala o něčem jiném než o kosmetice, outfitech, cestování a podobným tématům. Nechci, aby se tento blog stal mým deníčkem, ale jeden, více osobní, článek určitě neuškodí. 

Na tento víkend jsem měla plány, které jsme domlouvaly dva týdny. Na včerejšek jsem se tedy opravdu těšila a nakonec plány padly. Ne mou vinou a navíc v době, kdy já už byla na odchodu z domu. A tak mě celý včerejšek, kdy jsem bloudila Prahou, jako tělo bez duše, donutil přemýšlet. Jsem opravdu obklopena lidmi, kterými chci být obklopena? Jsem spokojená v jejich společnosti, s jejich chováním, s jejich city? Ne. Abyste mě pochopily, nezačala jsem nad tím přemýšlet jen včera po tom, co se z bezvadných plánů stalo jedno velké nic, ale dlouhodobě jsem si říkala, že něco nehraje, že je něco špatně a že bych měla změnit skupinu lidí, se kterými se vídám. 

A po včerejším probrečeném večeru, kdy jsem měla s mamkou telefonát typu "já ti to říkala, najdi si lidi, na které bude spolehnutí a kteří budou fajn a budeš jim stát za to..", jsem musela uznat, že má mamka zase jednou pravdu. Jak je to možné, že ona věděla dávno předtím, co jsou moji kamarádi zač? A bylo otázkou času, než jsem na to přišla i já. Pozdě, ale přece.

A tak jsem se dneska dopoledne vydala na dlouhou procházku po okolí, na místa, kde jsem nebyla snad celou věčnost, poslouchala jsem hudbu, u toho i něco nafotila a začala jsem přemýšlet. Pořádně. Přemýšlela jsem nad roky na gymplu, jak fajn to tam bylo a jaké kamarády jsem měla. Během gymplu se ale stalo několik vážných věcí/událostí, které mě přesvědčily o tom, že ti, co byli mými kamarády, vlastně kamarády vůbec nejsou, jsou spíše moji spolužáci, časem někdo, kdo by se rovnal náhodnému kolemjdoucímu. Zkrátka jsme se denně vídali, ale nebylo to ono, věděla jsem, že od nich kromě příležitostného chození do baru apod. nemůžu nic očekávat. Kamarádi to prostě nebyli. Každý jsme pak odešel na vš, případně i do jiného města a spolu s brigádami a dojížděním jsme se už ani tolik nevídali a já se marně snažila slepit vztahy alespoň se dvěma z nich. A i když během posledních dvou let bylo několik varovných vykřičníků v mé hlavě hlásající "dej od nich ruce pryč, takhle se kamarádi přece nechovají", neudělala jsem to. Pořád jsem omlouvala jejich chování, činy a doufala, že to časem bude jiné. Nebylo. Přecijen, znaly jsme se skoro 10 let, nechtěla jsem najednou komplet měnit kamarády a stýkat se s jinými lidmi. Zkrátka mi začala chybět ta pravá kamarádka, pravý přítel, kterému můžete říct všechno, zasmát se u čehokoliv, nebude vám lhát a hlavně se nebudete cítit, jako že vás někdo soudí každých pár minut a mluví o vás za vašimi zády. 

Abych to zkrátila, po včerejšku jsem si uvědomila, že raději budu na nějaký čas sama, než být obklopena lidmi, kteří za to nestojí a čelit jednomu zklamání za druhým. Já obecně bych se pro kamarády přetrhla, splnila bych jim první poslední a vím, že v době jejich problémů bych tu pro ně byla, vyslechla je a snažila se jim pomoci. Oni pro mě ale ne. Proto jsem si při dnešní procházce uvědomila, že takhle dál pokračovat nechci. Mám jednu fajn kamarádku, která bohužel není z Prahy, ale je bezvadná, je s ní legrace a je na ní spolehnutí, a to je to hlavní. Taky mam dobré kamarády v zahraničí, kteří jsou super, ale opět, nejsou pražští. A časem určitě přibudou jiní kamarádi, ale ti, kteří za to budou stát a kteří mě budou dělat šťastnou a se kterými budu mít pocit, že jim za to stojím, že jim na mě záleží. Myslím, že zrovna v kamarádství na počtu nezáleží, ať už máte kamarádů 3, 5 nebo 10, kolik z vás může říct, že ten jejich kamarád je opravdový přítel?